Plánujete cestu do Vietnamu? Sedíte nad mapou a přemýšlíte která místa nevynechat na severu, kam zajet na jihu? Poradím vám, podělím se o své zážitky, fotografie i zkušenosti. Vezmeme to popořadě.
Sa Pa je město, které jako první v této oblasti objevili zahraniční turisté. V jeho okolí obdivovali rýžová pole a setkávali se s etnickými obyvateli. Město obklopuje pohoří Hoàng Liên Sỏn, jehož některé vrcholky šplhají až do výšky tří tisíc metrů. Francouzští kolonizátoři jim dali jméno Tonkinské Alpy. V minulosti byla Sa Pa výchozím bodem pro výstup na nejvyšší horu Vietnamu, 3143 m vysoký Phan Xi Păng. Vrcholek je vzdálen od města asi 19 km. Trek býval plánován nejméně na dva dny a patřil k náročnějším. Hlavně kvůli nestálému počasí a divoké krajině. To už je hudba minulosti.
V únoru 2016 byla otevřena nová lanovka, jejíž výstavba trvala tři roky. Může se pochlubit hned třemi nej. Je nejdelší, nejvyšší a nejmodernější v systému ITS ( Intelligent transportation system). Díky tomu je zapsána v Guinessově knize rekordů. Její součástí je nejdelší třílanová nonstop dráha o délce 6 292,5 m s převýšením 1 410 m. Samotná jízda nepřesáhne 20 minut. Kabina pojme 35 lidí a během hodiny dokáže přepravit až 2 000 osob. Potud asi samé klady. Bohužel musím napsat, že pro někoho může být nejvyšší vrchol Vietnamu nyní zklamáním.
Nahoře byly postavené nové pagody, temply, restaurace, jedna betonová stavba vedle druhé. Tuším od roku 2018 byl ještě zprovozněn vláček. Nyní stačí, když si do něj na náměstí v Sapě sednete. Nejdříve vás doveze k lanovce, následuje výstup vzhůru. Poté je před vámi cca 150 schodů. Pokud nechcete, popojdete jen kousek, opět využijete vláček a s ním vystoupáte až na samotný vrchol. Téměř bez jediného kroku se můžete dostat do výšky 3.000 metrů… Během slunečných dnů je vrchol obležený návštěvníky, převážně vietnamskými. Pokud je dobrá viditelnost, výhledy na okolní krajinu jsou vážně skvostné, jen nyní míň „zasloužené“.
Sa Pa se bohužel rychle mění. Turistický boom je patrný na každém kroku. Ve městě vyrůstá množství hotelů, téměř resortů, wellness, spa. Restaurace se přizpůsobují návštěvníkům, skoro se bojím, že ta původní Sa Pa se stane jen skanzenem. Pospěšte si, ať vás ještě okouzlí, tak jako mne při první návštěvě.
Vraťme se nyní o pár let zpátky. Pomalu se stmívá, nezbývá než vyzvednout zavazadla na hotelu a vyrazit na nádraží. Následuje noční přejezd vlakem do města Lào cai, hlavního města stejnojmenné provincie. Osobně se domnívám, že
CESTOVÁNÍ NOČNÍMI VLAKY VE VIETNAMU JE JEDEN Z NEJVHODNĚJŠÍCH ZPŮSOBŮ RYCHLÉ A POHODLNÉ PŘEPRAVY NA VĚTŠÍ VZDÁLENOSTI!
Večer si lehnete v kupé na pohodlné lůžko vybavené polštářem a přikrývkou. Vše je čisté, pokud nevěříte, vezměte s sebou vložku do spacáku, bude dostatečnou hygienickou ochranou. Vlaky vyšší kategorie nabídnou v kupé pitnou vodu, ovoce a něco sladkého. Chvíli poté, co se usadíte, přichází slečna s nabídkou nápojů, kávy, piva, vína, na co máte chuť. Jediný problém, se kterým se setkáte v celé Asii, je nepřiměřené a nevhodné používání klimatizace. Každé taxi, autobus, vlak ji má a všichni ji používají. Zapíná se na maximum, venku 35o C, uvnitř klidně 15o C, čím chladněji, tím lépe.
Mám jednu radu, není z mé hlavy, ale osvědčila se. Poradil mi ji kamarád, který do Asie jezdí také už léta a dokáže s lecčím poradit.
VEZMĚTE SI S SEBOU IZOLEPU, NEJLÉPE SILNĚJŠÍ, HODÍ SE I PLASTOVÁ TAŠKA, IGELIT. PROSTĚ MÍSTO, ODKUD PROUDÍ STUDENÝ VZDUCH, ZALEPTE.
Žádat o utlumení nebo vypnutí je zcela zbytečné. Nebo se musíte připravit na „mrazák“, vzít si teplý svetr a kulicha na hlavu, pak se vyspíte v teple.
Myslím, že úroveň se vážně zlepšuje. No dobrá, občas přebehne po stěně nějaký ten brouček. Je zlváštní, že ho více vnímají ženy, které se jich štítí. Já o nich vlastně ani nevím.
POZOR!!!! V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ V KUPÉ NEPOUŽÍVEJTE SPRAY PROTI HMYZU, NĚJAKÝ PREDÁTOR, NEBO NĚCO TOMU PODOBNÉHO!
Kupé je malé, vyvětrat se tam moc nedá. Díky klimatizaci se může šířit i do dalších prostor. Nebudete tam moc spát, nebo by vám mohlo být i špatně! Takže vezměte sandál a PLÁC!
Možná někdo ještě zmíní toalety, ne každá je krásná, ne každá vyhovuje „evropské představě“, ale není to nic strašného, rozhodně se dá použít.
Výhoda vlaku spočívá v možnosti pohybu po vagonu, úspoře času a vlastně i peněz za ubytování. Ráno vás možná probudí národní vietnamské písně nebo průvodčí, který s předstihem hlásí důležité zastávky. Na těch „lepších linkách“ už jsou i digitální ukazatele rychlosti, následující stanice a času dojezdu.
Při mé první návštěvě země, jsme hned z nádraží v Lao Cai pokračovali na nedělní trh do vesnice Bắc Hà. Ještě nikdy předtím jsem podobný trh nenavštívila. Ano, nabízejí zde spoustu ovoce, zeleniny, maso, ryby, drůbež, ale důležité je, kdo vás obsluhuje. Vůbec jsem netušila, že zástupci etnických skupin, a že jich je tu požehnaně, mají tak nádherné kroje. Oděvy hýří barvami, krásné plisované sukně, halenku překrývá výšivkou a pajetkami (jsou to malé lesklé kovové nebo umělohmotné šupinky nalepené nebo našité na tkanině) zdobená látka. Některá děvčata ještě přidala třásně s korálky. Místními je trh vnímán jako společenská událost. Každý se pořádně vyšňoří a vyrazí. Na tržnici pořídíte úplně vše, co potřebujete, potraviny, oblečení, domácí potřeby, ale i hospodářská zvířata, domácí mazlíčky, vše, co vás napadá. Zajít můžete ke kadeřnici, k holiči. Mládenci si zde vybírají nevěsty.
Asijské tržiště je nesmírně fotogenické, i když, a na to nesmím zapomenout, můžete vidět i věci pro nás nezvyklé a nepříjemné. Asiaté nakupují jídlo nejen čerstvé, ale nejraději živé. Živé selátko, kachnu, kuře musíte nějak zabezpečit, aby vám nezmizelo ze stánku. K tomuto účelu se používají různé přepravní nádoby, koše z bambusu, proutí, avšak i jiné, podivné prostředky pro eliminaci pohybu zvířat. Ne na vše je příjemný pohled, selata hrozivě kvičí, bojí se.
Na tržnici můžete výjimečně koupit i psí maso – thịt chó. Nebojte se, pro Vietnamce se jedná o pochoutku, poměrně drahou. Nestane se vám, že zajdete do restaurace, dáte si oběd, grilované maso, a místo vepřového vám naservírují psa. Podniky, které psí maso mají v nabídce, se tím chlubí. Na vývěsní tabuli je informace: Zde nabízíme speciality z psího masa. Je na každém jednotlivci, zda chce či nechce ochutnat.
Lokální trh ve vesnici Bắc Hà je opravdu vyhlášený. Každou neděli v brzkých ranních hodinách se vesnice zcela změní. Tržnice je opravdu všude, některé ulice patří ovoci, jiné zelenině, u řeky nabízejí hospodářská zvířata, domácí mazlíčky. V zastrčeném koutě u domu,můžete pozorovat kohoutí zápasy, nebo jiné, pro nás exotické zábavy. Máte hlad? Ochutnejte některou z místních specialit v množství pouličních restaurací.
Prohlídka tržiště pomalu končí, vracíme se zpět k našemu minivanu a přesouváme se do města Sa Pa v provincii Lào cai, kde máme zajištěné naše dnešní ubytování.
Další den je plánován trek po okolí. Vstáváme do deštivého dne, to není moc dobré. Balím vše potřebné a především pláštěnku. Auto se zhoupne kousek pod město, hurá, objevuje se slunko. A skutečně, z vozu vystupujeme ještě v pláštěnkách, ale během pár minut je po dešti. Jen co zastavíme, okamžitě je okolo nás poměrně velká skupina místních obyvatel. Náš průvodce jejich počet trošku redukuje. Na vycházku nás doprovází asi šest příslušnic etnika H’Mông. Převážně mladé ženy, které jsou oblečené do typických tmavě modrých halen či šatů, chcete-li, z indigově modrého plátna.
Absolvují s námi celou cestu, více než 10 km. Zpočátku mi není moc příjemné, že neustále něco nabízejí, ale svůj názor během vycházky změním. Tedy vycházka není ten správný výraz. Převážná část cesty vede přímo podél rýžových polí. Ve Vietnamu pěstují tzv. vodní rýži. Předpokladem kvalitního růstu je dostatek vody. Políčka tvoří kaskády, které jsou vystavěny na všech kopcích, kde je jen trochu místa. Zavlažování probíhá samovolně, dešťová voda z hor je pomocí trubek rozváděna z horních pater na ta spodní. Pole je jílovité a každé má mírně zvýšenou hranu, díky níž vlastně tvoří jakýsi rybníček. Část cesty vede právě po té hraně. Není to nic snadného, noha se boří do bláta a stále ujíždí do strany. Vrávorám ze strany na stranu a zde docením přítomnost našeho doprovodu. Děvčata, a myslím tím i starou babičku, si naši skupinu rozdělí. Každý máme doprovod dvou šikovných žen. Mne má na starosti právě ta babička. Mám co dělat, abych nesklouzla.. Na zádech poměrně těžký batoh a udržet rovnováhu se mi opravdu moc nedaří. Zato moje babka s tím nemá jediný problém, jako kamzík hbitě skáče z místa na místo a během toho mne stihne „poponášet“. Nechápu, má spoustu energie a v blátivém terénu se pohybuje s naprostou jistotou. Je milá, neustále zjišťuje, zda jsem v pořádku a velmi efektivně mi pomáhá po celou cestu. Obdobně to mají i moje děti. Během dne, který spolu strávíme, už jsme docela přátelé. Nemám problém si koupit nějaký suvenýr jako poděkování za příjemný doprovod a pomoc během celého dne.
Na mém prvním výšlapu po rýžových polích nás doprovázely výhradně ženy z etnika H’Mông. Nicméně dalším velmi rozšířeným etnikem v této oblasti je Dao, chcete-li Červení Zaové. Více o obou etnikách zmiňuji v E – booku – PROČ PRÁVĚ VIETNAM. Jen je zvláštní, že průvodci jsou převážně Hmongové. Tedy ti, kteří jsou vedoucí skupiny, ti, jež komunikují s turisty a prozradí mnohé ze svého způsobu života. Anglická výslovnost některých z nich je až překvapivá. Například moje kamarádka Giàng thị So, je naprosto skvělá, její angličtina nemá chybu. Při své práci se dostávám do kontaktu s mnoha místními obyvateli, někteří průvodci, kteří se angličtinu učili ve školách, špatně artikulují, kolikrát vážně nerozumím, co mají na mysli, o čem vlastně mluví. Ne tak moje kamarádka So a spousta dalších Hmongů, se kterými spolupracuji. Již od útlého věku doprovázejí turisty a poslouchají. Pomalu zkoušejí komunikovat a jde jim to čím dál líp. Výslovnost perfektní, slovní zásoba velice slušná, je to velká pomoc při tlumočení. Jediná věc mi nedošla. Hodně z nich nikdy nevidělo psaný text, netuší, jak se píše you, jen vědí, že se vyslovuje jů.
KLASICKÁ VYCHÁZKA PO RÝŽOVÝCH POLÍCH PROBÍHÁ TAK, ŽE SKUPINKA OBOU ETNIK SE PŘIPOJÍ K TURISTŮM A DOPROVÁZEJÍ JE PO CELOU CESTU.
Pokud komunikují s ženami, ihned je zajímá, kolik je vám let, zda jste vdaná a kolik máte dětí.
Pozor, a to se týká nejen zdejšího místa, ale všech ženských obyvatel Vietnamu. Na rozdíl od nás, co se snažíme vypadat mladší a nepotěší nás, když někdo mylně odhadne skutečné stáří. Čím mladší, tím líp. Zde se setkáte s pravým opakem. Kdo je starší, je váženější, důležitější, náleží mu větší úcta. Pokud se vietnamské ženy zeptáte, kolik je jí let, již den po narozeninách si přidá rok navíc a k tomu ještě připočte 9 měsíců v lůně matky, rázem je vlastně o dva roky starší
Konverzace v angličtině pokračuje dotazem: „Will you buy something from me?“ Tato práce, myslím péče o turisty, pro některé bývá významným zdrojem příjmů. Tráví s turisty celé hodiny. Cestou trhají zajímavé lístky z keřů, květiny a vyrábějí různé předměty „na památku“. Po celém dni jen málokdo odolá, aby nekoupil nějakou tu taštičku, kapsu, náramek nebo jiný předmět. Na řadě je smlouvání, které neodmyslitelně patří k dobrému obchodu. Cena výrobků bývá o něco vyšší než v obchodě, ale platí nejen za předmět, ale i péči, kterou vám věnovaly po celý den. Je mezi nimi mnoho velice příjemných lidí, ale jsou i výjimky. Především nejstarší z rodu, matka, babička, má své jasné představy, jak vysoký má být výdělek, a svoji nespokojenost dokáže dát velmi hlasitě najevo. Zde přichází na řadu váš doprovod, vedoucí skupiny, moje milá So a jiní, kteří dokážou obchodnice v případě potřeby usměrnit.
Rozhodně si myslím, že setkání s místními obyvateli má své kouzlo a když budete šikovní, můžete se dozvědět leccos o jejich životě, zvycích a tradicích. Příště navštívíme další zajímavá místa na severu a taky připravuji podrobnější informace o dalších etkikách, kterých v zemi žije neuvěřitelných 54 skupin.
