Neznámý severovýchod Thái Nguyên, Ha Giang

Už máte dovolenou za sebou, nebo jste si ji raději nechali na později? Láká vás něco netradičního? Chcete se potkat s místními obyvateli a vyzkoušet, to co právě dělají? Chcete se potěšit pohledem na zlatozelená rýžová pole připravená ke sklizni? Nebo lépe – chcete si tu sklizeň vyzkoušet na vlastní kůži? Jasná volba – severovýchod Vietnamu. Pozor!!!! Nejvhodnější termín už se blíží.

Přelom září a října, to je to správné načasování. Sklizeň rýže bude v plném proudu. Před několika lety i pro mne to byla velká neznámá. Na internetu jsem občas zahlédla úžasné fotografie a získala pár informací. Mnoho jich opravdu nebylo a tak jsem kontaktovala mého známého v Hanoji a požádala, ho zda by se mnou nejel. Bylo mi jasné, že sama se tam vydat nemohu.

Proběhlo pár emailů, dohodli jsme přesnější termín, koupila jsem letenku a hurá za dobrodružstvím.

Neměla jsem zcela jasnou představu, která místa bych ráda navštívila a tak ta první cesta byla hodně pokusná. Program se vlastně řešil za pochodu. Měla jsem pár záchytných bodů, provincii Ha Giang, okresy Meo Vac, Dong Van, Coc Pai, ale nic striktního. Jako cíl jsem si stanovila, méně známá místa na severu země.

Startovní bod – Hanoj a můj nejoblíbenější hotel Tung Trang. (je vážně mou srdeční záležitostí, cítím se tu jako doma a mohu ho vřele doporučit i vám). Druhý den ráno už mne vyzvedl kamarád  a mohli jsme vyrazit.

Znáte vietnamský čaj? Chutná vám? Anebo jinak: „Máte rádi kvalitní čaj?“. Prima, tak si zapište provincii Thái Nguyên  a konkrétní místo – Tân Cương . To byla také naše první zastávka. Kopce pokryté zelení. Čajové keře, jak když střelí.

Někde jsem četla, že optimální výška keře je … myslím 1 metr, ale tady bych se nehádala. Ta výška je rozhodující pro kvalitu lístků.  Každopádně keře jsou sestřižené do stejné výšky a z dálky tak poznáte, zda jsou to keře čajové nebo kávové, tam se toto neřeší.  Nejdříve pastva pro oko, potom pro tělo. Ochutnávka vážně stála za to. Jeden z nejkvalitnějších vietnamských čajů roste právě v této oblasti. Neváhejte a pořiďte si dostatečné zásoby, ceny jsou příznivé. Jen pro zajímavost čaj a kávu do země poprvé přivezli Francouzi. Vyhodnotili, že půda a podnebí jsou vhodné pro pěstování těchto plodin a rozhodně se nemýlili.

Ještě jeden důvod je proč navštívit Thái Nguyên, tentokrát mám na mysli přímo město. Najdete tady rozsáhlé Muzeum etnik. Nejdříve jsem si říkala: „Proč chodit do Muzea? Chci to vidět naživo“. Nicméně musím konstatovat, že čím častěji do země jezdím, tím víc mne tito obyvatelé zajímají.

Ano při putování po severovýchodě jich potkáte spoustu. Na trzích, na polích, ve vesnicích. Mají krásné kroje, mají své zvyky a věnují se každodenním povinnostem. Jenže chci vše prostudovat důkladněji. Jaké pracovní nástroje používají, na jaké hudební nástroje hrají? Ten oděv, který mají na sobě je jediný možný, nebo při různé příležitosti mají různý?

Takže přehodnocuji, i návštěva muzea má svůj smysl. To o kterém nyní mluvím má celkem 5 galerií. Jsou rozdělené podle jazykových skupin.  Těch je tedy celkem 8, ale některé jsou si více příbuzné, takže mají společnou expozici. V každé z galerií si můžete prohlédnout mnoho předmětů, které jsou typické pro to či ono etnikum a které, což je skvělé (převážně) dosud používají. Expozice je vnitřní i venkovní.

Nabitá informacemi sedám do auta.  Jakmile jsme opustili dálnici a pokračovali do vesnic, zjistila jsem, jak složité zde cestování může být. Směrové ukazatele nejsou zcela optimální a když bloudíte komunikace je vážně složitá. V těch zapadlejších místech, kde jsme to právě potřebovali, totiž nerozuměli vietnamsky. Místní etnika používají svůj vlastní jazyk, mapy jsou pro ně španělskou vesnicí, takže vřele doporučuji:

Nebudete litovat, uvidíte víc, uslyšíte víc, ochutnáte víc. Jednoznačně vás čeká větší zážitek.

Taky vám může zprostředkovat setkání s minoritami „naživo“.

Pokud zvolíte měsíce září a říjen, právě bude končit období dešťů. Některé vozovky mohou být poškozené, povrch značně hrbolatý, zdarma dostanete pořádnou masáž. Nebo vás může zaskočit náhlá změna počasí. Dopoledne nádherný slunečný den, serpentinami stoupáte vzhůru do průsmyků a najednou mlha, déšť, silnice neprůjezdná, s tím je také třeba počítat.

Dál už jsme pokračovali do provincie Ha Giang. Následuje trocha osvěty: Ha Giang, hraničí s Čínou. Spadají sem okresy: Mèo Vạc a Dong Van, Yen Minh, Quan Ba, Vi Xuyen (tady najdete hlavní město),Hoang Su Phi, Xin Man, Quan Binh a Bac Quang. Velkými lákadly jsou  průsmyk Mã Pí Lèng Pass , náhorní plošina  Đồng Văn Karst Plateau a průsmyk Quan Ba. Zde všude si můžete užít pohled na neskutečné kaskády rýžových polí, zalesněná horská pásma, hory plné krasových jeskyní  a mnoho dalšího. Je domovem velkého počtu etnických skupin, navštívit můžete i sídla vládců etnika H´mong a Dao, například Vuong Chi Sinh královský palác v Sà Phìn.

Teď víc té praxe. Průsmyk Mã Pí Lèng Pass za pěkného počasí skvělé výhledy, určitě navštivte rozhlednu Lũng Cú. Ale hlavně, vnímejte vše okolo. Když budete pozorní a aktivní, ten zážitek bude o to větší.

Vesnice v této oblasti pořádají lokální markety. Termín konání je někde pevně stanovený na den v týdnu, o tom jsem již psala v článku Sa Pa, Bac Ha ale některé termíny se vztahují k lunárnímu kalendáři. Ten už nám tak jasný není. Když se tedy dozvíte, že trh se koná každý 6. den lunárního kalendáře příslušného měsíce, jste nahraní. Ani lidé z okolního okresu v tom nemusí mít jasno. Jedinou možností je vstávat ráno časně a bedlivě pozorovat silnici po níž jedete. Jakmile se podél ní začne objevovat stále více zajímavých lidí, někteří vlečou dobytek, jiní mají plné koše, to je neklamným znamením, že trh je někde blízko.

Neváhejte, jeďte za nimi. Místní trh je koncentrace zajímavých lidí, zajímavých plodin, nezvyklých pochutin a rozhodně netradičních zážitků. Něco může oku lahodit a něco vám příjemné nebude. Nicméně pokud budete v Asii poprvé, hodně věcí vás překvapí.

Miluju exotické ovoce. Tady přesněji miluji exotické ovoce koupené v zemi, kde se pěstuje. Lahodná chuť a šťavnatost se absolutně nedá srovnat se stejným ovocem koupeným v Čechách v hypermarketu. Když jsem u nás poprvé v životě ochutnala čerstvý Ananas, byla jsem velmi zklamaná, vůbec jsem nechápala co na něm lidí vidí a proč si raději nedají kompot. Takže, když mi ho v Asii na trhu nabízeli, hodně jsem váhala. Jenže cena byla lákavá – 2 ks za 10 Kč, no nekupte to!

Ježíš, to bylo dobré, jen si na to vzpomenu, hned bych si jeden dala. Tady na severu roste hodně ananasu, místní ho dokonce nepovažují za nic speciálního. Říkají: „Tam kde je úrodná půda, pěstujeme rýži. Tam kde není úrodná půda, roste ananas. No a tam, kde je asfalt, roste cassava (maniok-absolutně nejméně náročná plodina. Někdy se mu přezdívá jedlé brambory).

Na trzích můžete nakoupit množství různého ovoce. Nemáte-li odvahu vyzkoušet všechno – začněte tím, které má slupku. Hygiena je tím zaručena. Nicméně, když putujete po severu země, nemusíte si ho dopřávat pouze na trzích. Roste všude okolo vás. Buď si můžete rovnou utrhnout ze stromu, nebo zastavte u silnice, kde místní etnika mnohé prodávají.

Touto dobou zde například dozrává Dračí ovoce – pytaya. Rostlina na které roste je vlastně kaktus. Má neskutečně nádherné květy bílo žluté barvy. Na jedné rostlině může současně být několik květů, ovoce nezralé i zralé. Poté co plod rozkrojíte, objeví se šťavnatá dužina připomínající kiwi. Existují dva druhy – bílá nebo temně růžová, obě poseté drobnými černými jadérky. Pytaya bílá dorůstá větší velikosti, obě jsou velmi chutné.

Nějak jsem se zapomněla. Slibovala jsem rýžová pole zlatavé barvy. Tak sem s nimi! Sklizeň rýže je neskutečně fotogenická. Tedy omlouvám se místním obyvatelům, pro mne bezva téma na focení, pro ně neskutečně fyzicky náročná práce. Zde se vše dělá ještě po staru. Vezměte do ruky maličký nožík, hodně vzdáleně připomínající srp. Je daleko menší. Vlastně jen dřevěné pidi prkénko, bambusová hůlka a krátký břit. A můžete se pustit do sekání.

Klasy s rýží se skládají na jedno místo, nejlépe pokryté plachtou. Následuje výmlat. Taky „luxusní záležitost“. Dvě dřevěné hůlky spojené provázkem. Několik klasů, vložte na provázek, přehněte v půli a přidejte další. Jak budete hůlky táhnout od sebe, utáhnete snopy rýže. Nyní potřebujete bytelné dřevěné necky, nebo plachtu a dřevěnou desku. Hezky zostra máchněte plácněte. Pak ještě klasy rýže zatřepejte. Rýže vypadne. Ne napoprvé a ne, pokud to opravdu neuděláte razantně. A takhle celý den, celý týden, po celou dobu sklizně.

Pokud si to stále neumíte představit, podívejte se na mého kamaráda, jak mu to šlo skvěle:

Malé opáčko, v severním Vietnamu se pěstuje vodní rýže, pole je vlastně takový blátivý rybníček. Rýže postupně vodu saje, na povrchu se voda ztrácí. Zůstává jakési bláto, nahoře působí pevně, ale pozor! Nevěřili byste, jak snadno vám noha zajede dovnitř a jak velmi těžko se ze sevření dostává.

Pamatuji si v loňském roce, pohybovali jsme se v okrese Bao Lac. Krajina úchvatná a najednou jsme přijeli k poli, kde se právě pilně pracovalo. Hbitě jsem vyskočila z auta a hurá na pole. Dva tři kroky a najednou, noha zajela do bláta a já se nemohla hnout. Poroučela jsem se k zemi. Oběma rukama jsem se snažila nohu vydolovat. Šlo to vážně ztuha. Jak vypadala bota, si ani nepřejte vidět!

Už jsem si potom dávala pozor, musíte našlapovat jak baletka. K sekání rýže se v různých krajích, používají různé nástroje ale fungují na podobném principu. Nicméně mechanizace sem dosud nepronikla. Vše hezky ručně. Tady můžete poznat a vyzkoušet ten úplně nejprimitivnější způsob sklizně rýže.

Nějak se mi to vyprávění o první cestě vytratilo. Nejspíš proto, že mne tahle krajina naprosto uchvátila. Po pár dnech, mi bylo jasné, že tu nejsem naposledy.  Jsem nadšená, mám nové zážitky, poznávám další provincie, okresy, etnika. Brzo připravím článek o Bắc Kạn , Cao Bang … jo a těším se na další putování, už za měsíc!